Odškodnění za pracovní úraz dle aktuální judikatury

V nálezu ze dne 15.11.2021 sp. zn. II. ÚS 2925/20 se Ústavní soud zabýval vztahem náhrady škody v pracovněprávních a občanskoprávních předpisech, konkrétně odškodněním za pracovní úraz. Na situaci, kdy zaměstnanci vznikne újma během výkonu práce, se vztahuje pracovněprávní úprava náhrady škody dle zákoníku práce. Nabízí se však otázka, zda i v tomto případě může zaměstnanec požadovat výši náhrady škody, kterou mu poskytují občanskoprávní předpisy.

V Ústavním soudem zkoumaném případě se jednalo o situaci, kdy byl zaměstnanci způsoben závažný úraz při autonehodě, která se stala během pracovní cesty, a zaměstnanci tak náležela náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění dle § 271c zákoníku práce. Zákoník práce má vlastní poměrně rozsáhlou úpravu náhrady škody, která se mimo jiné liší od té občanskoprávní ve výši poskytnuté náhrady. Zákoník práce v této otázce odkazuje na nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení  společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, kdy konkrétně v Ústavním soudem zkoumaném případě by zaměstnanci náležela náhrada újmy ve výši 175 000 Kč. Oproti tomu, dle doporučující Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (Rozhodnutí NS ze dne 12.03.2014), která řeší občanskoprávní úpravu náhrady škody, by na základě lékařského revizního posudku ve zkoumaném případě náležela zaměstnanci náhrada ve výši 712 718 Kč. To znamená, že v případě pracovněprávní náhrady škody se jednalo o částku odškodnění na úrovni přibližně 25% částky odškodnění, která by byla přiznána ve srovnatelném případě dle občanskoprávní úpravy.

Obecné soudy striktně vycházely z toho, že úprava náhrady škody obsažená v zákoníku práce je speciální vůči úpravě obsažené v občanském zákoníku a zastávaly názor, že výši odškodnění za ztížení společenského uplatnění zaměstnance v důsledku újmy na zdraví mohou s ohledem na to, že tato nastala při pracovním úrazu, určit výlučně dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. Ústavní soud se s názorem obecných soudů neztotožnil a přezkoumal výrazný nepoměr ve výši náhrady škody s důrazem na princip rovnosti a rovněž se zabýval samotným vztahem pracovněprávní a občanskoprávní úpravy.

V praxi se setkáváme s názorem, že pracovněprávní úprava je komplexní a z toho důvodu nedává té občanskoprávní žádný prostor. Z dikce § 271c zákoníku práce vyplývá, že náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově, a to nejméně ve výši stanovené zmíněným vládním nařízením. Ze samotného výrazu „nejméně“ lze dovodit, že zákonodárcem nebyla zamýšlena výše náhrady pouze dle pracovněprávních předpisů. Právní praxe však tento argument vůbec nepřijímá, proto lze určitou naději v budoucím posunu spatřovat právě v nálezu Ústavního soudu, který je předmětem tohoto článku.

Zaměstnanci vyplývá ze zákona zvýšená ochrana a do určité míry privilegované postavení, jelikož mu vzniká právo na náhradu újmy i tehdy, když by mu za srovnatelných okolností při aplikaci obecné občanskoprávní úpravy nesvědčilo. Pracovní úraz je vymezen široce, může tak za něj být považován např. i úraz zaměstnance způsobený přírodní katastrofou, pokud v tu dobu zaměstnanec plnil pracovní úkoly, z toho důvodu lze pracovněprávní předpisy aplikovat na širokou škálu případů. Zaměstnanec je přitom ve srovnatelném postavení s jinými fyzickými osobami, kterým je kompenzováno ztížení společenského uplatnění při škodě na zdraví v obecném občanskoprávním režimu. V obou případech jde o zásah do stejné oblasti (hodnoty), tedy do lidského života a nelze najít legitimní důvod, který by odlišné zacházení odůvodnil.

Ústavní soud konstatoval, že občanskoprávní úprava představuje při požadavcích rovnosti a úplného odškodnění za újmu na zdraví minimální standard, který může zákoník práce navýšit, nikoli však snížit. Vzhledem k privilegovanému postavení zaměstnance a jeho právní ochraně jako slabší strany, nemůže být právní postavení k jeho tíži, tak, jak tomu bylo ve zkoumaném případě. V situaci, kdy zaměstnanec prokáže, že by mu při posouzení věci dle obecné občanskoprávní úpravy (§ 2958 občanského zákoníku) náleželo odškodnění v částce vyšší, než by mu jinak náleželo dle kalkulace provedené dle pracovněprávních předpisů, přiznají mu soudy odškodnění alespoň na úrovni, které by se mu dostalo v občanskoprávním vztahu za daných okolností.

Ústavní soud dospěl k závěru, že zaměstnanec není limitován pouze výší náhrady škody, kterou mu zaručují pracovněprávní předpisy, ale může uplatňovat rovněž náhradu dle občanskoprávní úpravy, tedy dle občanského zákoníku a Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví.